Dnes mi můj nejlepší přítel položil otázku změnil jsem se? A já odpověděla, ne,
jsi pořád ten stejný člověk jako tenkrát, tak hodný, vždycky jsi mě dokázal rozesmát
a pomoci mi, lidi se mění a né vždycky k lepšímu, ale pořád jsi to ty, nezměnil ses.
Opravdu, lidé se mění, přátelé se mění, čas se mění...všechno kolem nás je každý
den jiné, jenom na okamžik zavřeme oči a svět dostane úplně jinou barvu než měl
doposud, ptáme se, je to lepší nebo ne? Co když to nové, co nám vkročilo do života
je horší a my chceme zpět to staré, tolik známé? To v tu chvíli nepoznáme, chce to čas,
který ale občas chybí a my se mylně rozhodneme...ale změna je život a právě tyto
okamžiky nám pomáhají utvořit si názor na spousty věcí. Je to jako útlý, ale přesto tak
dlouhý most, nevidíme na konec, nevíme kde končí, ale stejně po něm jdeme, zajímá nás,
co se skrývá tak tajemného na jeho konci, že nám bylo odepřeno na to pohlédnout,
a proto se pokaždé vydáme tím směrem. Jednou se spálíme, podruhé se spálíme a
když už je to i po třetí, bojíme se, nedůvěřujeme, ale jednou přijde někdo, nebo něco,
co náš názor na svět změní. Najednou už nevidíme všechno tak tmavé jako doposud,
začneme si všímat úplných maličkostí, které ještě doposud byly pro nás tolik známou
všedností. A proč tomu tak je? Někdo říká osud, jiný šťastná/nešťastná náhoda, ale
já věřím na cestu, cestu, která nás dovede k našemu cíly, není předurčen ,snad jen nějak
nastíněn a to ostatní už záleží jen a jen na nás, stačí jeden jediný krůček stranou a
všechno můžeme ohrozit, a proto bychom se měli držet své cesty a nepřecházet jinam,
na jinou, chtít se někomu podobat. Každý člověk je něčím vyjimečný a jedinečný...
a neměl by chtít být někým jiným, snad jen pracovat na zlepšení sebe sama...
ty jsi jedinečný, jsi mým nejlepším přítelem, člověkem, co pro mě tolik udělal, byl tu,
když jsem potřebovala, naslouchal...a proto tě mám ráda, právě proto, jakým jsi...
jsi pořád ten stejný člověk jako tenkrát, tak hodný, vždycky jsi mě dokázal rozesmát
a pomoci mi, lidi se mění a né vždycky k lepšímu, ale pořád jsi to ty, nezměnil ses.
Opravdu, lidé se mění, přátelé se mění, čas se mění...všechno kolem nás je každý
den jiné, jenom na okamžik zavřeme oči a svět dostane úplně jinou barvu než měl
doposud, ptáme se, je to lepší nebo ne? Co když to nové, co nám vkročilo do života
je horší a my chceme zpět to staré, tolik známé? To v tu chvíli nepoznáme, chce to čas,
který ale občas chybí a my se mylně rozhodneme...ale změna je život a právě tyto
okamžiky nám pomáhají utvořit si názor na spousty věcí. Je to jako útlý, ale přesto tak
dlouhý most, nevidíme na konec, nevíme kde končí, ale stejně po něm jdeme, zajímá nás,
co se skrývá tak tajemného na jeho konci, že nám bylo odepřeno na to pohlédnout,
a proto se pokaždé vydáme tím směrem. Jednou se spálíme, podruhé se spálíme a
když už je to i po třetí, bojíme se, nedůvěřujeme, ale jednou přijde někdo, nebo něco,
co náš názor na svět změní. Najednou už nevidíme všechno tak tmavé jako doposud,
začneme si všímat úplných maličkostí, které ještě doposud byly pro nás tolik známou
všedností. A proč tomu tak je? Někdo říká osud, jiný šťastná/nešťastná náhoda, ale
já věřím na cestu, cestu, která nás dovede k našemu cíly, není předurčen ,snad jen nějak
nastíněn a to ostatní už záleží jen a jen na nás, stačí jeden jediný krůček stranou a
všechno můžeme ohrozit, a proto bychom se měli držet své cesty a nepřecházet jinam,
na jinou, chtít se někomu podobat. Každý člověk je něčím vyjimečný a jedinečný...
a neměl by chtít být někým jiným, snad jen pracovat na zlepšení sebe sama...
ty jsi jedinečný, jsi mým nejlepším přítelem, člověkem, co pro mě tolik udělal, byl tu,
když jsem potřebovala, naslouchal...a proto tě mám ráda, právě proto, jakým jsi...