Proč to udělala mami?
Procházely jsme zasněženým městem kolem namrzlé silnice. Kolem nás prošla dívka,
byla celá zmrzlá, rty měla fialové zimou. Velké slzy ji stékaly po tvářích.... Chvíli jsem
přemýšlela, co strašného se mohlo té hezké dívce stát, mohlo jí být tak šestnáct nanejvýš.
Z mého zamyšlení mě ale vytrhlo náhlé zaskřípění brzd. Rychle jsem se otočila a spatřila
jsem jen stojící auto, kaluž krve a tělo té dívky, která kolem mě ještě před chvíli procházela
. Všichni kolem věděli, že sanitka už je zbytečná, ale zavolat ji někdo musel. Podle řečí lidí,
kteří to viděli, mi hned došlo, že z ničeho nic skočila pod kola toho auta. Nebyla to ničí vina,
cesta byla zamrzlá, řidič neměl žádnou šanci auto zabrzdit včas. Jediný, kdo to mohl
zastavit, byla samotná dívka, ale ta chtěla, aby to takhle dopadlo.
Najednou jsem uslyšela tichý hlásek: "Mami, proč tam
skočila? Proč se chtěla zabít?" To mě vrátilo do reality..... nevěděla jsem skutečný
důvod dívčina chováni, tak jsem jen odpověděla: "Víš, asi byla moc smutná," a vzala
jsem ji za ruku a chtěla ji co nejrychleji odvést z tohoto místa, aby se nemusela dívat.
"Ale mami, co když je někdo, komu je líto, že umřela, i když byla moc smutná, možná je
někdo, kdo by ji dokázal zase rozesmát. Že je smutná, to není důvod, aby kvůli ní byli
smutní i ostatní. Tak proč, mami, proč to udělala. Ona nevěděla, nevěděla, že někdo
bude smutný? Třeba její maminka. To jí to nenapadlo?" nevěděla jsem, co ji
na to mám odpovědět. Nevěděla jsem, jestli ji mám dát za pravdu, nebo obhajovat tu
dívku. Chvíli jsem mlčela, ale nakonec jsem se zastavila a dřepla si k ní.
"Víš, možná neměla nikoho, kdo by mohl být smutný. Třeba už neměla maminku
ani tatínka. Ale pravý důvod, proč to udělala, už asi nikdy nezjistíme." Postavila
jsem se a pokračovaly jsme v cestě.
"Já bych si to nikdy neudělala. Nechtěla bych, aby si byla smutná ani nikdo jiný,"
řekla najednou a podívala se na mě svýma krásnýma upřímnýma modrýma očima.
"Já vím a jsem za to moc ráda."
Procházely jsme zasněženým městem kolem namrzlé silnice. Kolem nás prošla dívka,
byla celá zmrzlá, rty měla fialové zimou. Velké slzy ji stékaly po tvářích.... Chvíli jsem
přemýšlela, co strašného se mohlo té hezké dívce stát, mohlo jí být tak šestnáct nanejvýš.
Z mého zamyšlení mě ale vytrhlo náhlé zaskřípění brzd. Rychle jsem se otočila a spatřila
jsem jen stojící auto, kaluž krve a tělo té dívky, která kolem mě ještě před chvíli procházela
. Všichni kolem věděli, že sanitka už je zbytečná, ale zavolat ji někdo musel. Podle řečí lidí,
kteří to viděli, mi hned došlo, že z ničeho nic skočila pod kola toho auta. Nebyla to ničí vina,
cesta byla zamrzlá, řidič neměl žádnou šanci auto zabrzdit včas. Jediný, kdo to mohl
zastavit, byla samotná dívka, ale ta chtěla, aby to takhle dopadlo.
Najednou jsem uslyšela tichý hlásek: "Mami, proč tam
skočila? Proč se chtěla zabít?" To mě vrátilo do reality..... nevěděla jsem skutečný
důvod dívčina chováni, tak jsem jen odpověděla: "Víš, asi byla moc smutná," a vzala
jsem ji za ruku a chtěla ji co nejrychleji odvést z tohoto místa, aby se nemusela dívat.
"Ale mami, co když je někdo, komu je líto, že umřela, i když byla moc smutná, možná je
někdo, kdo by ji dokázal zase rozesmát. Že je smutná, to není důvod, aby kvůli ní byli
smutní i ostatní. Tak proč, mami, proč to udělala. Ona nevěděla, nevěděla, že někdo
bude smutný? Třeba její maminka. To jí to nenapadlo?" nevěděla jsem, co ji
na to mám odpovědět. Nevěděla jsem, jestli ji mám dát za pravdu, nebo obhajovat tu
dívku. Chvíli jsem mlčela, ale nakonec jsem se zastavila a dřepla si k ní.
"Víš, možná neměla nikoho, kdo by mohl být smutný. Třeba už neměla maminku
ani tatínka. Ale pravý důvod, proč to udělala, už asi nikdy nezjistíme." Postavila
jsem se a pokračovaly jsme v cestě.
"Já bych si to nikdy neudělala. Nechtěla bych, aby si byla smutná ani nikdo jiný,"
řekla najednou a podívala se na mě svýma krásnýma upřímnýma modrýma očima.
"Já vím a jsem za to moc ráda."